|
|
Před válkou
Narodil jsem se v lednu roku 1932 v rodině obchodního cestujícího firmy Kudrnáč Náchod. Nebyli jsme ani bohatí ani chudí, měli jsme pěkně zařízený byt v činžovním domě v Pardubicích. Otec pocházel z Polska a proto byl více nábožensky založený, maminka byla pravá česká Židovka, náboženství v jejich rodině nehrálo žádnou roli. Slavili jsme jenom hlavní svátky. Chodil jsem na náboženství k pardubickému rabínovi , myslím že se jmenoval Feder. S otcem jsem také několikrát navštívil synagogu, ale jinak mně to nic neříkalo a jediné, co mně utkvělo v paměti, bylo troubení na šofar.
V roce 1935 se narodila sestra Lenka. Vycházeli jsme spolu velmi dobře. Ona byla na maso, já na sladkosti. Tehdy byla dětská strava velmi prostá - alespoň u nás, vyrůstal jsem na krupicové kaši. Na tu se pamatuji velmi dobře. Když bylo něco z masa, tak jsem patrně podporoval sestřičku protože, když jsme dostali nějaký čokoládový bonbon, tak on mně ten její dávala. Musel mezi námi existovat nějaký „obchodní“ vztah, přece by se dobrot jen tak nevzdávala.
V Pardubicích jsem chodil do první a druhé třídy a byl jsem poslušným žákem. Nebyl jsem nikdy po škole a rákosku pana řídícího jsem také nepoznal.
Protektorát
Na příchod německé armády se pamatuji velmi dobře, nedaleko nás byla hlavní silnice a po ní se valily kolony vojenských vozidel s Němci. Příchodem Němců jsem se necítil v tomto okamžiku nějak ohrožen, v naší rodině jsem rovněž nepocítil nějaké napětí. Rodiče tehdejší situaci na nás děti nepřenášeli ale později, nedovedu to časově přesněji určit, jsem to začal vnímat. Muselo to být tak nějak koncem druhé třídy, uměl jsem již číst. (Chodil jsem ještě s jedním kamarádem na soukromé hodiny němčiny ke zlé učitelce paní Hochové, měla velkého psa dobrmana, kterého jsem se bál a jí též.) Objevil jsem v Pardubicích – tehdy neplatil ještě zákaz vstupu do některých ulic ve městě – ve výkladní skříni nedaleko parčíku, kde byla dříve socha prezidenta Masaryka a pod ní nápis „Pravda zvítězí“, protižidovské kresby. Byl to nějaký dřívější obchod, který zabrali stoupenci politického seskupení Vlajka, což byli čeští fašisté. Ošklivé obličeje se zahnutými velikými nosy a nějaké odporné povídání, nevím přesně co tam bylo, ale muselo to být velmi ošklivé, když se na to pamatuji. Zapamatoval jsem si kupodivu jednu jejich průpovídku, která neměla se Židy nic společného, ale odrážela tehdejší politickou situaci. Bylo tam napsáno: Je národní souručenství (tehdejší politická strana) pro národ, nebo pro kočku. Vlajkaři vás zdraví po očku. Že ti Němci představují nebezpečí, jsem také již vnímal. Když jsem totiž na ulici uviděl kluky z Hitlerjugend, hned jsem se schovával – a to jsem ještě nenosil na oděvu přišitou židovskou hvězdu a na „typického“ Žida jsem přece nevypadal ani já, ani nikdo z naší rodiny. Lze to zjistit z dobových fotografií. Musel jsem tedy já, osmiletý kluk. vědět, že mi od nich hrozí nebezpečí. A pak se stala hrozná událost. Finančně na tom asi naši nebyli zrovna nejlépe (firma Kudrnáč otce propustila a byl bez práce), když se dole v přízemí (my jsme bydleli v prvním patře) objevila cedule, že pronajímáme pokoj. Jednalo se o jídelnu, která byla stejně mimo provoz, jedlo se tam jen nějaký ten svátek – seder a pod.
Co se nestalo, nastěhoval se nám tam nějaký Němec, na klopě nosil odznak s hákovým křížem (jednalo se o odznak NSDAP), odváželo ho a přiváželo vojenské auto. Vzpomínám si na rozhovor otce s ním, když přišel a když mu řekl, co jsme zač. A on řekl, že mu to nevadí. A tak jsem ho tam měli. Byl to kupodivu slušný člověk, nic se u nás nedělo, choval se uctivě, žádné nadávky. Ale to napětí v rodině bylo cítit.
A pak se situace začala kardinálně měnit. Skončil jsem ještě 2. ročník obecné školy, nevím proč, ale nechodil jsem do té školy, ve které jsem byl v 1. třídě, ale hodně daleko, až za náměstí. Proč, to nevím. Po konci školního roku, asi se psal rok 1940, jsme se stěhovali z našeho bytu na periferii Pardubic. Musel jsem nosit hvězdu a nemohl jsem již chodit do normální školy. Chodil jsem se spolu s dalšími soukmenovci tajně se učit, bylo to v bytě rabína hned vedle synagogy a cesta tam byla velmi komplikovaná. Nebylo to vlastně žádné učení, byli jsme tam děti různého věku a učila nás mladá dívka, asi dřívější studentka gymnasia.
Nemohl jsem totiž jít tou nejkratší cestou, tam byl Židům vstup zakázán. Měl jsem to hrozně daleko, protože synygoga byla v centru města a my jsme nyní bydleli velmi daleko, nedaleko nouzové kolonie zvané Hawai v Pražské ulici. Měli jsme nyní dvě místnosti, kuchyň a pokoj, bez příslušenství. Mně se tam však líbilo, byla tam zahrádka, pěstovali jsme králíky a měli jsme kocourka i když to bylo zakázané, neboť Židé nesměli mít žádná zvířata. Domek patřil starším manželům, děti neměli a vyráběli pilníky a rašple. Byla tam taková malá dílna, kde pracoval majitel, pan Lochman a jeden dělník. Jmenoval se pan Kunc. Často jsem v dílně pozoroval, jak se pilníky zpracovávají.
Terezín
Najednou se u nás začaly péci sušenky, takové silné a rodiče je balili do pergamenového papíru. Nevěděl jsem proč, ale brzo jsem tomu porozuměl. Psal se podzim roku 1942 a my jsme spolu s ostatními z Pardubic odjeli transportem Cg do Terezína. Soustředění bylo v obchodní akademii, která je blízko nádraží. Cesta z Pražské ulice byla dlouhá a pan Lochman nám půjčil vozík. Takový malý čtyřkoláček, jaký se dříve používal. Šel v uctivé vzdálenosti za námi, a když jsme byli blízko, nechali jsme vozík stát a nesli věci v rukou. On si jej pak odvezl zpět. To jsem ještě stačil zpozorovat.
Cesta vlakem proběhla normálně, byly to osobní vagony. Horší to bylo na místě určení. Tehdy nebyly koleje až do Terezína a vystupovalo se v Bohušovicích. I když do Terezíny to byly 3-4 km, bylo to vlastně moje první utrpení. Měl jsem na sobě zimní oblečení i když zima ještě nebyla, vlekl jsem těžký batoh a plakal jsem, že již nemohu. Otec mně vynadal a ukázal na sestru Lenku, která trpělivě šla.
Hodnocení pobytu v Terezíně je u mě ovlivněno pobytem v dalších táborech – v Osvětimi-Birkenau, Mauthausenu, Melku a Gunskirchenu. V Terezíně se dalo vydržet, pokud nebyl člověk starý a pokud neonemocněl nějakou vážnou chorobou. To bylo osudné mé sestřičce Lence, která onemocněla zánětem mozkových blan a zemřela. Později jsem si řekl, že to každopádně byla „lepší smrt“ než udušením v plynové komoře.
Nejdříve jsem bydlel s maminkou a sestřičkou a dalšími ženami, pak jsem byl přesunut do chlapeckého domova L 417. Mamince jsem pomáhal hlídat čistotu záchodů (tzv. Klowache) – měla za úkol kontrolovat po každém, zda je vše čisté a já to dělal rád, protože jsem byl důležitý a mohl jsem si dovolit na starší. Hodně jsem se potuloval po Hanoverských kasárnách (bydlel tam můj tatínek), přesněji řečeno po umyvárně, neboť jsem tam hledal obálky od žiletek do mé sbírky. Také jsem tajně (maminka to nevěděla), pomáhal jednomu pánovi, který odděloval v takové malé místnůstce na ulici odpadky od papíru a ten lisoval. Hledal jsem tam opět obálky od žiletek. Našel jsem tam malou učebnici ruštiny a naučil jsem se azbuku! V Terezíně v roce 1943. Nevím jak jsem se tam dostal ale několikrát jsem vystupoval jako solo zpěvák písně Volga, Volga (o Stěnku Razinovi) ve skupině Freizeitgestaltungu.
Tatínek pracoval v truhlárně a po práci z „ušetřeného“ materiálu vyráběl poličky – bylo za to něco k jídlu. Nejlepší pochoutkou byl chlebový dort – normálně by asi nikomu nechutnal, ale tam to byla lahůdka.
Transport na Východ
A pak, v květnu roku 1944, jsem byl i s rodiči poslán transportem Dz-1188 dne 15.5. 1944 do Osvětimi. A to již byla hrozná, i když ne tak dlouhá cesta. Dobytčí vagon, bylo nás v něm hodně a na všechny pouze jedno vědro s vodou a jedno jako záchod.
Osvětim a tzv. rodinný tábor
Do Birkenau jsme přijeli v noci, tu noc si moc dobře pamatuji. Spousta světel a hrozný řev těch, co nás vykládali z vagonů. Hned po cestě do rodinného tábora BIIb chtěl nějaký vězeň z komanda, které nás doprovázelo, vyměnit s otcem boty, že prý mu je stejně vezmou. Byl to Polák. Otec je nevyměnil.
Ubytování na bloku (tak se říkalo v lágru barákům – byly bez oken a každý pojal až 600 vězňů, spalo se ve 4 patrech) – byl jsem s tatínkem, bylo strašné ve srovnání s Terezínem. Lítal tam nějaký kápo (dozorce z vězňů), byl to Polák a řval na nás, že už nejsme v Terezíně a že skončíme v komíně. Nerozuměl jsem tomu komínu, až později jsem pochopil, o co šlo. Nevím proč, ale otec tam dostal holí od Lagerkápa (to byl po vězeňském šéfovi celého tábora BIIb ten nejvyšší činitel, každý kápo měl hůl a mohl vězně, ačkoliv byl sám vězněm, zabít). Toho v té době vykonával bývalý terezínský kat Fischer, polohrbatý hnusně vypadající člověk. Lítal po táboře a mlátil bez důvodu holí. Kupodivu, setkal jsem se s ním při likvidaci Osvětimi v lednu 1945, když jsme pochodovali na vlak. Přidružil se k nám ke klukům a byl velice přátelský, já jsem se ho však strašně bál. Pak se nám ztratil, pochodovali jsme v mrazu 3 dny, z toho jednu noc bez odpočinku. Asi to nevydržel a na konci celé asi tisícíhlavé kolony jej zastřelili. Tak to dopadalo se všemi, kteří již nemohli. Drželi jsem tehdy s kluky uprostřed kolony, protože být vpředu znamenalo odklízet mrtvoly těch co zůstali z předchozí kolony – každý měl rozbitou lebku – Němci stříleli z úplné blízkosti z pušek a to pak byla hlava úplně rozbitá a mozek kolem dokola. Nechtěli jsme také být v zadní části, když by někdo z nás nemohl, tak abychom mu mohli pomoci a nemuseli ho nechat na pospas Němcům. Tu noc, co jsme pochodovali, jsme se vždy tři kluci drželi pod paží a ten uprostřed pochodoval se zavřenýma očima a odpočíval, a tak jsme se navzájem střídali.
V tzv. rodinném taboře jsem nebyl dlouho, v červenci byla likvidace. Předcházela jí selekce (výběr) všech vězňů. Stáli jsme v řadě, nazí před Mudr. Mengelem, to byl vrchní lékař v Osvětimi, dělal také pokusy na dvojčatech. Šli jsme s otce v řadě spolu, on šel za mnou. Mě Mengele poslal na jednu stranu a nechal zapsat moje vytetované číslo, otce poslal na stranu druhou – to znamenalo plynovou komoru a smrt. Krátce po selekci mně spolu s asi 90 hochy ve věku 14 - 17 převedli do mužského tábora. Byli jme mezi nimi pouze asi 3, kterým ještě nebylo 14 let, v roce 1945 mně bylo teprve třináct. Ze zbytku asi 4 až 5000 vězňů z Terezína vybrali několik set na práci do Německa (byli vlastně posláni do jiných koncentráků v Německu) a všichni ostatní, muži, ženy a děti bylo během tří dnů posláni do plynových komor a spáleni v krematoriích.Ten kouř jsme viděli, mužský tábor stejně jako bývalý rodinný, byly nedaleko plynových komor a krematorií, bylo vidět plameny, vycházející z komínů a cítit kouř spalovaných lidských těl.
V mužském táboře, tzv. lágr D jsem pracoval jako jeden ze třinácti chlapců, zapřažených do selských povozů. Byly ty selské vozy s dřevěnými koly, pobitými železnými obručemi. Vozy byl normálně taženy koňmi, ty jsme nyní nahradili my. Vozili jsme všemožné, nakládali i skládali, jezdili jsme i do již částečně zdemolovaných plynových komor (koncem 1944 se již přestalo plynovat) a odváželi různé věci. Můj povoz, tzv. Rollwagen, měl štěstí na laskavého kápa. Byl to sice Němec se zeleným trojúhelníkem (kriminální zločinec), ale choval se k nám lidsky. Nebil nás ačkoliv i on měl hůl – to patřilo k výbavě kápů. Nejhorší bylo, že jsem jakož i ostatní, trpěl strašným hladem. A ten hlad byl tak úporný, že člověk nemyslel na nic jiného než na jídlo – nikoliv na nějaké dobroty, ale na obyčejný pořádný krajíc suchého chleba a k tomu horký čaj (v zimě). V noci se mi nezdálo o domově ale o chlebu. Pak mně trápil strach, že při nějaké selekci mně vyberou do plynu. Zažil jsem tyto výběry ještě dvakrát, pamatuji se, že jednou jsem plakal, že neprojdu.
Režim dne: Ráno byl nástup na "snídani", která spočívala v misce vlažné kávové náhražky. Pak Rollwagen, odpoledne návrat do tábora a oběd = miska tuřínové polévky. Pak volno, večeře = malý kousíček chleba (asi polovina plátku černého komisárku – tvarově podobnému nyní prodávaného krájeného chleba typu Moskva), na onom plátku jednou půl kolečka salámu, jednou lžička marmelády, jednou malý kousek margarinu, vše se opakovalo. Protože nikde nebyly hodiny, kalendář apod., není možné časové rozvržení. Večer byl nástup, tzv. apel, čekalo se na SS-Blockführera, který přepočítal, zda někdo nechybí. Někdy jsme stáli i několik hodin. Také jsme někdy museli pochodovat a zpívat.
V D lágru jsem spolu s ostatními bydlel na bloku č. 13, byl to tzv. Strafblock. Byl uzavřen zdí od ostatních bloků lágru. byli zde vězňové, kteří se nějakým způsobem prohřešili proti táborovému řádu a dále pak několik set sovětských válečných zajatců těch vyšších kategorií. Nikoliv obyčejní vojáci. Byli to úžasní lidé. Chodili na zvlášť těžkou práci, často se pokoušeli utéci – vždy je chytili a strašně do krve je zbili a nakonec pověsili. Téměř každý večer zpívali ty chmurné ruské písně, hrozně se mi to líbilo, byli to pro mně hrdinové.
Oblíbil jsem si tam jednoho – podobal se trochu mému tatínkovi, mluvit jsem s ním nemohl ale lezl jsem za ním jako psík.
Pochod smrti
V lednu 1945, bylo slyšet již dělostřelbu, došlo k likvidaci Osvětimi. Nás děti chtěli nechat v lágru, my jsme však měli strach tam zůstat a cpali jsme se na pochod. Kdybychom byli zůstali, za 10 dní byl Osvětim osvobozen Sověty a my bychom byli bývali ušetřeni ještě strašnějšího utrpení na třídenním pochodu smrti na vlak, cesty otevřenými nacpanými vagony do Mauthausenu, odtud pochodem do Melku, zpět do Mauthausenu – to byl již březen 1945. Tábor byl tak přecpán, že vězňové (a hrstka nás kluků s nimi) spali pod cirkusovým stanem. A pak v dubnu poslední pochod smrti do Gunskirchenu nedaleko Welsu. Tam to bylo nejhorší. Tábor byl v lese přecpán, v barácích jsme mohli pouze sedět na zemi s roztaženými nohami, jeden v druhém, venku pršelo a byla zima, prostě hrůza. Pili jsme vodu z kaluží, jídlo se na nás děti nedostalo – vězňové se o ně prali a my neměli sílu se zapojit do boje.
Ještě tak týden, deset dnů a byl by se mnou i s ostatními kluky konec. Naštěstí 4. května tábor osvobodili Američané a já jsem přežil.
Návrat domů
Koncem června se vrátil zpět do vlasti. Zůstal jsem zcela sám, bez příbuzných. Rok jsem bydlel u rodiny Červinkových, velice hodní lidé, kteří znali mé rodiče, a byl jsem zařazen do 4. třídy měšťanské školy, kam jsem věkově patřil. Musel jsem hodně dohánět ale zvládl jsem to. Oblíbil si mně náš třídní, učitel pan Salivar a držel nade mnou ochrannou ruku. Mým poručníkem se stal profesor obchodní akademie Alfréd Eisner. Byl to on, který mně poslal do Zlína se učit obuvníkem a ještě před tím mně poslal do židovského sirotčince v Belgické 25, kde jsem absolvoval ještě jednoroční učební kurs, povinný pro všechny žáky měšťanky. Staral se o mé náležitosti a vděčím mu velice mnoho.
Vyučil jsem se obuvníkem v n.p. Svit Zlín (dříve Baťa), později jsem absolvoval Vysokou školu ekonomickou, obor zahraniční obchod. Pracoval jsem v Motokovu a Merkurii, byl jsem dlouhodobě v Mexiku a Bolivii, kde jsem prodával naše vozidla. Když jsem se vrátil zpět, procestoval jsem za Merkurii téměř celý svět – naučil jsem se několik světových jazyků. Nyní jsem již dlouhou dobu v důchodu a jsem místopředsedou Terezínské iniciativy, organizace, která sdružuje bývalé židovské vězně koncentračních táborů. Mám jednu dceru a tři vnoučata. Občas beseduji s mládeží a vyprávím jim, co jsem jako židovské dítě musel za druhé světové války všechno prožít.
Příběh Pavla Wernera je podrobněji zachycen v dokumentárním filmu Tomáše Škrdlanta Nezapomínání - Vzpomínky na dětsví v holocaustu.
|
|
|
