|
|
Před válkou
Jmenuji se Alice a bydlím na pražských Vinohradech. Navštěvuji tu českou školu, kousek za vinohradskou vodárnou. Moje o šest let starší sestra Mimka chodí na německé gymnázium, aby se naučila dobře německy. U nás doma mluvíme česky, ale s babičkou a dědou spíš německy. Naše rodina je židovské víry, což obnáší především to, že na židovské Vysoké svátky nemusím chodit do školy. To mi vždycky moje kamarádky trochu závidějí.
V září 1938 došlo k podepsání mnichovské dohody. Tatínek vysedával denně u nového rádia značky Philips a poslouchal zprávy. Dobře se pamatuji na davy uprchlíků ze Sudet na pražských nádražích.
V protektorátu
A pak přišel den, na který nikdy nezapomenu: 15. březen 1939. Ráno když jsem šla do školy, mírně sněžilo, na ulicích zůstávala břečka. Moravská ulice byla plná tanků. I když jsem byla malá holka, věděla jsem, že se děje něco hrozného...
Cesta do Anglie
Začátkem června mi rodiče řekli, že pojedu do Anglie. Tvářili se, jako by to pro mě mělo být zajímavé dobrodružství. Až po mnoha letech, kdy už jsem měla vlastní děti, jsem si uvědomila, jak nesmírně těžké rozhodnutí to pro ně muselo být. A já se do Anglie těšila, už jenom proto, že jsem měla na cestu dostat nové oblečení. Zatím jsem většinou všechno zdědila po svých sestřenicích.
Do Anglie jsem měla odjet tzv. dětským transportem, do kterého mě byla přihlásit maminka v jednom domě ve Voršilské ulici v Praze. Až po padesáti letech jsem se dozvěděla, že organizátorem dětských transportů byl Angličan Nicholas Winton, povýšený roku 2002 za své zásluhy anglickou královnou do šlechtického stavu.
Odjezd vlaku byl stanoven na půlnoc 29. června 1938 z Masarykova nádraží. Tohoto dne jsem zakončila pátý ročník obecné školy. Mimka mě pozvala na italskou zmrzlinu se šlehačkou – v Praze úplnou novinku. Maminka mi na cestu sbalila lodní kufr a plátěný batoh s jídlem na cestu. Přibalila do něj i půl kila meruněk od babičky. Na nádraží se mnou šli rodiče s Mimkou, naši přátelé a moje sestřenice. Rodiče i já s Mimkou jsme se usmívali, vždyť jsem se těšila na výlet za moře. Až když se vlak rozjel, všimla jsem si najednou, že tatínek pláče…
Na cestu vlakem si nepamatuji, ale vybavuji si velkou místnost na lodi, spali jsme totiž na zemi a já pozorovala dvě starší děvčata, jak přebalují asi čtyřměsíční dvojčata. To byly nejmenší děti v transportu.
Od Holanďanů, kterým loď patřila, jsme dostali kakao a divný bílý chleba, jenž jsem vyhodila kulatým okénkem do moře. A nebyla jsem jediná.
Anglie
V sobotu 1. července 1939 jsme dorazili na Victoria Station v Londýně. Abychom si na nové prostředí trochu zvykli, zorganizovali pro nás týdenní pobyt v Essenu, kde jsem oslavila své jedenácté narozeniny. A pak už jsme se rozjeli do nových rodin, které se nás ujaly.
Mě si vzala rodina Marshmantova z Garstonu nedaleko Londýna. Měli tam pěkný domek, v němž jsem dostala k dispozici vlastní pokoj. Marshmantovi měli čtyřměsíční miminko, které jsem velmi ráda vozila v kočárku.
Ani jsem se nestačila pořádně rozkoukat a přišel dopis od sestry Mimky, že přijede 20. července dalším dětským transportem do Anglie. Svou tehdejší chabou angličtinou jsem to řekla pěstounce Olze, která okamžitě sbalila miminko, a vyrazili jsme metrem Mince naproti.
Na nádraží byl při příjezdu vlaku zmatek, bylo zde spousta pěstounů, kteří čekali na děti z Československa. S Mimkou jsme se jen krátce pozdravily a poté odjela s Aronsonovými, kteří si ji vzali do rodiny. Mimka se vyškolila na ošetřovatelku. Byla jsem nesmírně ráda, že ji mám kousek od sebe!
Zpočátku jsme mohly udržovat alespoň písemný styk s rodiči: do května 1940 jsme si psali prostřednictvím přátel v Holandsku, pak dokonce přes Brazílii. Trvalo ovšem až šest měsíců, než dopisy došly. Později dostali rodiče povolení, že mohou psát přes Mezinárodní červený kříž, ale jen 25 slov v němčině. Tento kontakt se udržel do doby, než odešli rodiče v listopadu 1942 do Terezína.
Pak Mimku jako občana znepřátelené země vyhodili z nemocnice, kde pracovala. My jsme totiž jako bývalí občané Protektorátu Čechy a Morava, který byl součásti Německé říše, byli úředně považováni za nepřátele Británie.
Můj otčím John narukoval a jeho žena Olga čekala druhé dítě – protože již to nemohli finančně zvládat, musela jsem odejít.
Zařídili mi, že jsem se dostala k bezdětným manželům středních let v Barrow in Furness a po čtyřech měsících mě přestěhovali do ortodoxní židovské rodiny Abrahamsových, kteří přišli do Anglie z Pobaltí. Na ortodoxní způsob života jsem z domova nebyla zvyklá, ale snažila jsem se přizpůsobit a modlila jsem se za záchranu svých rodičů. Bohužel mě mí noví pěstouni nechtěli pouštět za Mimkou, že bych u ní nejedla košer. Mimce se ani trochu nelíbilo, že se ze mne stává ortodoxní Židovka, a ještě víc ji vadilo, že zapomínám česky. Proto zařídila mé přijetí do Československé státní internátní školy ve v západní Anglii, kam jsem nastoupila v březnu 1942.
Škola, která byla původně zřízena pro děti českých vojáků, letů a vládních úřadníků, se po čase rozrostla a přesídlila do Walesu. Na této škole vyučovali české a slovenské děti čeští profesoři a mně se tam moc líbilo. Kluci měli fotbalové mužstvo, dívky hrály házenou a pozemní hokej. Jezdili jsme na kole, měli jsme pěvecký sbor, divadelní kroužek, knihovnu a dvakrát měsíčně jsme vydávali vlastní noviny.
Na prázdniny jsem jezdila k Mimce. Ta se v březnu 1945 provdala za vojáka českého původu, jménem Arnošt. Domů do Čech se vrátila mezi prvními, už 5. června, a jela rovnou do Terezína pomáhat léčit nemocné tyfem.
Mně skončila škola v červenci 1945. Kdo měl rodiče nebo jiné příbuzné v Anglii, odcestoval k nim; pro ostatní zařídila československá vláda v Anglii návrat domů do Československa.
Návrat domů
Já se vrátila 28. srpna 1945, měsíc a půl po mé sestře. Protože jsme neměli se sestrou možnost korespondence, chodila Mimka snad tři týdny denně pěšky na letiště v Ruzyni, aby nezmeškala můj přílet: mohlo by se stát, že bych skončila v nějakém sirotčinci.
Hned od svého návratu domů sháněla sestra informace o našich rodičích. Zatím nebývalo než čekat a doufat... Nakonec jsme se musely smířit s tím, že nám nezůstal absolutně nikdo.
Po návratu do Prahy jsem začala chodit do školy v Dejvicích, kde byla tzv. repatriantské třída. Tato doba nebyla jednoduchá. Mimka čekala miminko a neměli s Arnoštem kde bydlet. Jídlo bylo na potravinové lístky a ještě měli na krku mě, věčně hladovou sedmnáctiletou holku. Nakonec Arnošt jako zahraniční voják získal dvougarsoniéru v suterénu, tam nás bylo požehnaně – Mimka s mužem a malou Evou, Arnoštova sestra a já.
Pomalu jsme začínali zase žít. Já dokončovala střední školu, Arnošt začal studovat chemii na vysoké škole a zároveň pracoval ve Státním zdravotním ústavu, Mimka začala pracovat v archivu Rudého práva.
Po maturitě jsem vystudovala pedagogickou fakultu a vdala se. Narodily se nám dvě děti: Věra a Jiří. Můj manžel Bob pracoval na ministerstvu zahraničního obchodu, ale v roce 1951 byl propuštěn z práce. Komunistickému režimu se nelíbilo, že za války bojoval v západní britské armádě. S malým synem jsme se museli odstěhovat do pohraničí, kde jsme strávili patnáct neradostných let. Až v roce 1966 jsme se mohli vrátit do Prahy.
Setkání s Nicolasem Wintonem
V roce 1990 jsem jela do Anglie na sraz československé internátní školy, kde jsem se poprvé setkala s Nicolasem Wintonem.
Ztratila jsem sice všechny své nejbližší, ale stále se setkávám a píši si se svými přáteli z české školy ve Walesu. Oni jsou dnes součástí mé rodiny…
Stejně jako jiné „Wintonovy děti“ takéna já mám pocit dluhu za záchranu svého života. Proto se snažím svou troškou také přispět. Navštěvuji české školy a diskutuji s dětmi. Mám dobrý pocit z toho, že je diskuse o neradostné době druhé světové války, kdy jsem prožila své dětství, zajímá…
Alice Klímová zemřela 20. dubna 2009.
|
|
|
