|
|
Před válkou
Narodila jsem se 26. ledna 1934 a jméno jsem dostala po své babičce Růženě. Tatínek pocházel z početné židovské rodiny, která žila v Praze už po několik generací a do společnosti byla plně začleněna. Dědeček se ještě oblékal tradičně, budil respekt velkým plnovousem a dodržoval staré zvyky, ale zároveň i držel krok s dobou. Měl sedm dětí – 6 synů a 1 dceru – kteří měli své rodiny a děti, takže jsem vyrůstala obklopena něžnou láskou. Pamatuji si ještě, jak jsme se navštěvovali a my děti jsme si družně hrály (a většinou i něco rozbily nebo provedly).
Moje nejranější dětství bylo plné pohody: měla jsem hodné rodiče, hračky a všechno, co si malé dítě může přát. Chodila jsem s dětmi našich sousedů do nejbližší mateřské školky, kde se mezi námi nedělaly žádné rozdíly, takže jsem měla hodně kamarádů a moc jsem se těšila do „velké“ školy – hlavně proto, že se naučím sama číst a nebudu muset čekat, až si dospělí na mne udělají čas. Hodlala jsem číst všechno a pořád.
Protektorát, „bytová škola“
Všechno ale bylo jinak. V roce 1940 byla židovským dětem zakázána školní docházka do státních škol a zůstala jediná možnost: chodit do židovské školy v Praze 1, Jáchymově ulici. Až do té doby jsem vlastně nevnímala dusné ovzduší, které se vytvářelo po zavedení norimberských zákonů. Ani teď (t. j. v roce 1940) jsme svým šestiletým rozumem nemohla pochopit, proč nemohu jít do první třídy společně s ostatními dětmi, které jsem znala z mateřské školy, a proč musím jít do jiné školy. Nedalo se ovšem nic dělat, a tak jsem nastoupila do první třídy a skončila ji s velmi dobrým prospěchem. Přesto, že škola byla nepředstavitelně přeplněná a práce učitelů krajně náročná, cítila jsem se docela spokojená.
V roce 1941 bylo židovským dětem zakázáno jakékoliv vzdělání, počínaje základním a konče vysokoškolským. Od té doby bylo všechno jinak, než jak jsem si vysnila a přála. Učili jsme se v kroužcích a scházeli v bytech (tzv. bytové školy).
Naši učitelé riskovali zatčení a deportaci (transport) do koncentračních táborů, protože Židé se nesměli scházet více než po dvou a jeden udavač mohl zničit život i učiteli, i nám. V mém případě se tak nikdy nestalo, ale prozrazení jsme se všichni báli. Učebnice a pomůcky jsme nosili v různých taštičkách a sáčcích – dodnes si vzpomínám, že jsem si hrozně přála mít školní brašnu. Vyučování bylo zajímavé, byla to ostatně jediná změna a možnost setkávat se s ostatními dětmi. Tělocvik jsme neprovozovali – na hřiště ani do sportovních zařízení Židé nesměli. Dříve nebo později jsme stejně přišli k zapečetěným dveřím a nikdo nám neotevřel. To bylo znamení, že učitel (nebo učitelka) byli zařazeni do transportu. Ani my, žáci, jsme v takový den zpravidla nepřišli v plném počtu – někteří šli do transportu se svými rodiči. Vystřídala jsem několik těchto „bytových škol“ a situace se stále opakovala. Moji kamarádi a kamarádky postupně mizeli, abych je už nikdy neviděla. Bylo to těžké pochopit (bylo mi 8 až 10 let) a později celý život jsem pak nedokázala nabídnout přátelství: pořád jsem se bála, že by moji kamarádi zase někam zmizeli.
Terezín
Na samém počátku roku 1945 jsme byli s otcem zařazeni do jednoho z posledních transportů a odjeli do Terezína. Všichni moji příbuzní – tetičky, strýcové, bratranci a sestřenice – byli deportováni mnohem dříve, z Terezína pokračovali do dalších koncentračních táborů a válku nepřežili. Nikdy jsme se nedozvěděli, kde byli umučeni – sad v Osvětimi v plynových komorách.
V době, kdy jsme přijeli do Terezína my, nemohli již nacisté odvážet vězně, protože armády protihitlerovské koalice postupovaly velice rychle a osvobozovaly koncentrační tábory. Nacisté se soustředili na likvidaci vězňů nebo jejich dopravu směrem od fronty. Tak se stalo, že zubožení, hladoví a vysílení účastníci tzv. „pochodů smrti“ došli až do Terezína. Všichni „terezínští“ mezi nimi hledali své příbuzné – můj otec také. Kdo viděl tyto vězně, kteří se po osvobození dlouho zotavovali, učili se jíst a chodit a velice často i po osvobození umírali, po celý život nemohl na tento obraz zapomenout. Můj otec nenašel nikoho.
V Terezíně jsem byla ubytována nejdříve v kasárnách společně se ženami (muži byli jinde), později v tzv. Dětském domově. Byla to bývalá škola a pro nás děti znamenala velký pokrok: byly jsme v dětském kolektivu a mohly zpívat nebo recitovat básně, na které jsme si vzpomněly. Mohly jsme sdílet své dětské názory a přání a měli jsme skvělé vychovatele, kteří nás chápali a rozuměli nám. Když se jim někdy podařilo sehnat papír, kreslily jsme a dokonce jsme jednou psaly i diktát. Vzpomínám, že diktátu jsme se nebály – pro nás byl znamením, že se blíží konec války, že režim tábora polevuje. Připadaly jsme si velmi důležité. Čeho jsme se bály, bylo to, jestli se nám text diktátu vejde na maličký kousek nekvalitního balicího papíru. Narýsovaly jsme proto uzoučké řádky a spaly co nejmenší písmenka. Naši vychovatelé asi pochopili, že to neděláme proto, abychom ztížili jejich už tak dost obtížnou práci a bez jediné výčitky vše opravili. Dodnes mi nezevšedněl příjemný pocit z pěkného sešitu a dobře píšícího pera. Pamatuji se také, že můj tehdejší diktát (stejně jako diktáty ostatních) byl plný chyb, ale nebylo čemu se divit. Naše vzdělání bylo žalostné a nesoustavné, mnohé děti nechodily ani do bytové školy, a tak znaly jen to, co jim předali rodiče.
Návrat domů
Když byl Terezín v květnu 1945 osvobozen, vrátili jsme se s otcem domů.
I když byl těžce nemocen, byli jsme šťastní, že je po válce a já jsem byla přesvědčená, že všechny starosti jsou za mnou, všechny problémy vyřešeny a že mne čeká jen všechno dobré, lepší a nejlepší. Byla jsem vytáhlá, hubená jedenáctiletá holčička – už ne dítě, ale ještě ne dospělá.
Nastoupila jsem do páté třídy základní školy (tehdy měšťanky), kam jsem věkem patřila, a zjistila jsem, že nebude všechno jednoduché. Moje vědomosti byly naprosto neúplné a musela jsem dohánět základy všech předmětů. V češtině to ještě šlo, protože jsem ráda a poměrně hodně četla, ale např. v matematice jsem byla určitě jedna z nejslabších (o geometrii ani nemluvě). Nejvíce starostí mi ale dělal tělocvik. Vlastně nikdy jsem neměla hodiny tělocviku ani jsme nesportovala – za války jsem nesměla být členkou žádných sportovních klubů – zkrátka jsem neuměla ani kotrmelec. Jenže moji spolužáci, kteří se ke mně chovali jinak moc hezky, zrovna tohle nemohli pochopit a hrozně se divili, jak někdo může být tak neobratný. Rozhodla jsem se tento stav změnit a o nešťastný kotrmelec jsem se pokoušela tak dlouho, až se mi povedl. Byla jsem spokojená, i když plná modřín, protože jsem „trénovala“ na holých parketách v bytě.
Když jsem jakžtakž dohnala zpoždění v učivu a vyrovnala se s ostatním, dozvěděla jsem se, že jsem nemocná. Z Terezína jsem si přivezla tuberkulosu a ta v roce 1946 propukla. Znamenalo to , že jsem na mnoho měsíců musela do plicního sanatoria. Po návratu jsem už v Praze nenašla žádnou z mých několika bývalých židovských kamarádek, které přežily válku, protože odjely s rodiči do Izraele.
Ve škole jsem byla samozřejmě znovu jedna z nejslabších, ale spolužáci i učitelé mi hodně pomohli, takže jsem později mohla pokračovat na gymnáziu a ukončit jej maturitou.
Pak už bylo všechno, jak má být a jak jsem si přála: nastoupila jsem do zaměstnání, vdala se a dálkově vystudovala. Mám tři děti, dnes už dospělé, a dva vnuky. Myslím, že jsem prožila dobrý život – jen to zmařené válečné dětství a zkáza celé rodiny se mi stále připomíná a vzpomínky dodnes bolí.
|
|
|
