|
|
Ze vzpomínek Petrova otce Oty Ginze
(Kirjat Jam, Izrael):
Než obsadili hitlerovci Československo, žili jsme, malá šťastná rodina, v Praze. Onu hroznou bouři, probuzenou Hitlerem, jsem přežil z celé naší rodiny jen já. K těmto obětem z naší rodiny nutno připočítat i ty, kdož se narodili v další generaci: našeho syna Petra (1928) a jeho bratrance Pavla (1927), syna mého nejmladšího bratra Miloše. Naší dceru Evu dopravili do Terezína 17. května 1944, mne až 11. února 1945 a oba jsme se současně dne 14. května 1945 vrátili. Nebudu mluvit o dojetí, které v nás Praha vzbudila. Vypravili jsme se od Wilsonova nádraží domů – ovšem pěšky, neboť žádná doprava nebyla v chodu.
Blížíce se k domovu, jsme silně rozrušení. Srdce nám bije. Už jsme zde. V okně naše drahá maminka, která nás tu vyhlížela stejně jako v předešlých dnech (Petr Ginz pocházel z tzv. smíšeného manželství, jeho maminka nebyla židovského původu a nebyla tedy deportována do Terezína jako jediná z rodiny - pozn. red.). Jak jsme se objímali, všichni plni slz! Maminka ale volá: „Kde je Petr?“ Ujistili jsme ji, že mnoho vězňů ještě přijde a že se jistě všichni shledáme.
Ale týdny a měsíce plynou a naše naděje stále slábne. Stále jsme však všichni tři doufali, že se s Petrem shledáme. Na mnoha stranách se šířily pověsti, že sovětské vojsko dopravilo velký počet vězněných dětí do SSSR na zotavenou. Nechtěli jsme však dále žít v nejistotě. Dopsal jsem Michailu Šolochovovi, s jehož rodinou jsme prožili chvíle nikdy nezapomenutelné. Brzy jsem dostal Míšovu odpověď, že se bohužel mýlím. Po skončení války se žádní mladí vězňové nedostali do Sovětského svazu. Konec byl tedy všem nadějím.
V blízkosti letenského výstaviště byly rozsáhlé kůlny, na jejichž zemi se shromažďovaly oběti, určené k dopravě do Terezína. Pražská náboženská obec pokryla hlínu starými matracemi. Tam jsem jednoho říjnového dne roku 1942 doprovázel našeho Petra. Hovořili jsme spolu vážně, ale vystříhal jsem se vzbudit v něm smutné myšlenky. Utěšovali jsme jeden druhého, jak brzy se zase sejdeme u maminky. Došli jsme spolu až k místu, kam bylo povoleno průvodcům se přiblížit, přitiskl jsem našeho Petra k sobě, políbili jsme se a Petr si to namířil ke vchodu. Několikrát se ještě ohlédl, zamávali jsme na sebe a Petr zmizel v bráně. Jak jsem se dostal domů, nevím. Byl jsem si dobře vědom toho, že ženiny nervy by tento rozchod, jejž jsem měl za sebou, nesnesly.
Petr v Terezíně a my v Praze jsme toužili vědět co nejčastěji a co nejvíce jeden o druhém a využívali jsme každé možnosti, jak se přihlásit.
Když Petrovi lístky jemu povolené už nestačily, psal nám pod jménem některého terezínského kamaráda, který neměl komu psát. K tomu všemu neuměl Petr dostatečně německy, a tak byl obsah jeho zpráv zpravidla hodně chudý. Konečně ale našel možnost k otevřenější korespondenci. Způsobem nám neznámým se seznámil s českými četníky, kteří konali v Terezíně službu. Někteří se patrně nabídli, že mu v Praze doručí jeho psaní. Tímto způsobem se dostalo do našich rukou několik rozsáhlých psaní od naší maminky (někdy poněkud cenzurované) a bohaté necenzurované dopisy od Petra, napsané česky s přebohatým obsahem. Byli jsme přešťastni z každé zprávy našich drahých, ale povzbudilo nás i každé slovo do přátel, kteří k nám nebyli vázáni příbuzenstvím. Vedoucí dětského domova, v němž Petr bydlil, nazval našeho syna v jednom ze svých dopisů: „Okrasa našeho domova“. V jiné zprávě jsme se dočetli: „O Petrovi Vám mohu hlásit jen vše dobré. Je to skvostný chlapec.“
Zcela slabý průhledný proužek, poslaný Petrem tajně a zcela bez cenzury – nedatováno:
Milý tatínku, maminko a Evo,
mám se stále ještě dobře, ačkoliv již ne tak jako dříve. Nemusíte tedy po této stránce míti o mne obavy. Doufám, že jste dostali známku na balík. Pošlete, prosím Vás, nějaké hašlerky pro babičku (má totiž kašel), mně pošlete arabskou gumu, nějaké sešity, lžíci na jídlo, nádobu, chleba a pár rytin. (Všechno je tu totiž takové nové, kavalce, pojmenování ulic, celý úřednický aparát, a proto bych zde měl rád něco starého, co mi ještě nadto připomíná dobu, kdy jsem byl s Vámi a ty rytiny koloroval.) Časopis, který rediguji, stále ještě vychází.
Píši do něj povídky vážného obsahu, někdy fušuji dokonce i do filosofie. Jinak chodím do kvinty (improvizované vyučování v L 417; nadsázka o „kvintě“ má utěšit rodiče - pozn. red.). Učení mi jde dobře. Za týden máme mít zkoušky. Co se týče mých materielních záležitostí: Chodím každý večer k babičce, která mi dá vždycky něco k jídlu. Od strýčka také často něco dostanu k zakousnutí. Ohledně bot: Bydlí vedle mne na kavalci kluk, který je zaměstnán v ševcárně. Tak mám o správky bot postaráno. Ohledně šatů: Hnědé již nemohu nosit, nosím teď kalhoty, které jste mi poslali, a tatínkovu prošívanou vestu. Před třemi nedělemi jsme měli na pokoji dětskou obrnu. Dostal jsem jako všichni injekci z krve nějakého dospělého člověka. Poskytl mi ji Rudi Freudenfeld. Teď se již, chvála bohu, žádné nové případy nevyskytují.
Pusu posílá Petr
Pošlete mi nějakou knížku o sociologii.
Ze vzpomínek Petrovy sestry Evy Ginzové-Pressburgerové
(Beer Sheva, Izrael):
Můj bratr byl velice nadaný, tvořivý, pilný a vědychtivý chlapec s rozmanitými zájmy. Psal články a povídky, byl autorem několika kratších románů, rád také kreslil a maloval.
Dokladem Petrovy neobyčejné fantazie je jeho obrázek „Měsíční krajina“ – a právě tuto kresbu vybrali pracovníci jeruzalémského muzea Yad Vashem spolu s prvním izraelským kosmonautem Ilanem Ramonem pro jeho cestu do vesmíru s raketoplánem Columbia. Tragický osud raketoplánu otřásl celým světem. Ilan, tak jako ostatní členové posádky, výzkumný let nepřežil.
Nakonec to byla právě ta Petrova kresba, kterou s sebou do vesmíru vzal Ilan Ramon, jež vynesla z temnoty na světlo světa stránky Petrova deníku, který si psal od 24. února 1941 do srpna roku 1942. Několik týdnů po tragickém konci raketoplánu Columbia kontaktoval kdosi z Prahy muzeum Yad Vashem a nabídl ke koupi celkem šest Petrem psaných sešitů a jeho kresby. Tuto pozůstalost našel ve starém domě v Praze Modřanech, který před několika lety koupil Na svůj „nález“ se rozpomněl, když v české televizi líčili v souvislosti s tragedií Columbie i osud pražského chlapce Petra Ginze, a poslal do Izraele elektronickou poštou ukázky nalezených textů a kreseb.
Když jsem spatřila tyto Petrovy práce, byla jsem velice rozrušena. Bylo mi, jako by snad Petr ani nezemřel, zdálo se mi, že žije na věčnosti a takto o sobě posílá zprávu a určité poselství. Nově nalezená pozůstalost obsahovala dva deníčky, do nichž si Petr zaznamenával události z let 1941–1942, z doby před svou deportací do Terezína, kdy jsme ještě žili všichni společně doma v Praze. Petr výslovně nepíše o svém strachu z budoucnosti, přesto se v jeho zápiscích zrcadlí černá mračna, jež se nad ním stahovala, aby ho nakonec pohltila.
Vedle deníků se našly také Petrovy linoryty, převážně ilustrace k románům Julese Verna, v té době nejmilejšího bratrova spisovatele. Byla tu rovněž první část jednoho z Petrových románů, další dva sešity jeho článků a konečně soupisy literárních prací, jež Petr vytvořil.
Rozhodla jsem se společně se svým manželem vydat do Prahy a vyhledat zde majitele nově objevené Petrovy pozůstalosti. Nakonec se mi podařilo pozůstalost získat, takže teď vlastním dva Petrovy deníčky a některé linoryty, zbytek se stal majetkem muzea Yad Vashem v Jeruzalémě.
Petrův deník je mi velmi drahý, tak jako je mi drahé společně prožité šťastné dětství, jež však trvalo krátce, jen do doby, kdy začalo pronásledování Židů nacisty. Předtím jsme žili jako šťastná rodina.
Petr i já jsme se narodili v Praze. Tatínek ovládal několik jazyků a byl vedoucím exportního oddělení textilního podniku. S maminkou se seznámil na sjezdu esperantistů. Oba naši rodiče byli pokrokoví lidé, dbali na naše vzděláni i zdravou životosprávu. Hodně jsme všichni sportovali, v zimě jsme jezdili na lyžích a na bruslích, v létě jsme chodili plavat a podnikali jsme pěší túry, hlavně o prázdninách.
Maminka pocházela z Hradce Králové, její otec byl venkovský učitel. Naše časté návštěvy příbuzných v Hradci, především na Vánoce, patří k mým nejkrásnějším vzpomínkám. Maminka milovala hudbu, měla krásný hlas a ráda doma zpívala árie z oper a operet. To bylo, když jsme byli malí. Po válce, holocaustu a neštěstí, jež postihlo Petra, už nikdy nezpívala.
Náš otec se narodil ve Ždánicích u Prahy, jeho rodina pocházela z Kouřimska. Později žili v Praze,
můj dědeček měl obchod se starožitnostmi na Jungmannově náměstí. Dědeček Ginz byl velmi vzdělaný a moudrý muž, specialitou jeho obchodu byly především staré, vzácné knihy. Byl rovněž nadaným malířem, jak o tom svědčí jeho nevelká pozůstalost, a měl i sklony literární – obchodní korespondenci s klienty vedl často ve verších. Zemřel předčasně, v padesáti pěti letech, ale svou ženu a pět dětí dobře zaopatřil. Nakonec všichni z rodiny, kromě mého tatínka, mne a jedné mé sestřenice, zahynuli během holocaustu, takže by se vlastně dalo říci, že brzká smrt dědečka uchránila hrozného utrpení.
Rodiče mne i Petra vychovávali ke slušnosti, vedli nás k disciplíně, ke vzdělání. Učili nás rozlišovat mezi tím, co je dobré a správné, a tím, co je špatné.
Holocaust nás přesvědčil o tom, že na světě jsou zlí lidé, často prodchnutí fanatismem, kteří dovedou vraždit a nemilosrdně mučit. Ale jsou i jiní, tací, kteří se za všech okolností snaží pomáhat, lidé, pro něž je důležitá láska. Ti se straní nenávisti, dokonce i vůči zlu, s nímž nesouhlasí.
Petrův mladý duch byl cele orientován k dobru. Podstata toho, co chtěl a co ho zajímalo, pramenila z bohatosti jeho duše. Náležel k oné důležité, pozitivně smýšlející části lidstva, jež je tímto darem obdařena.
Můj bratr chtěl vidět; ne uvidět, ale skutečně se zahloubit do toho, o čem přemýšlel a bádal. Chtěl poznat podstatu toho, co zkoumal, a zjistit, co jeho poznatky vyjadřují. O jeho veliké touze vidět svědčí i velké množství kreseb, které se dochovaly – jen v muzeu Yad Vashem je jich uloženo přes sto dvacet.
Petr se zajímal snad o všechno. Každé dítě, které se přirozeně vyvíjí, má hodně zájmů, z nichž jeden se stane časem dominantní a později učiní z dítěte malíře, vědce, spisovatele nebo ho přivede k jinému povolání. Dnes se můžeme pouze dohadovat o tom, kam by směřovala Petrova životní cesta a který ze širokého spektra jeho zájmů by v ní nabyl vrchu.
Vzpomínám na dobu, kdy jsme já i bratr byli ještě dětmi. Petr měl tmavě plavé vlasy a vážné modré oči, které ale často rozehrála nějaká klukovská neplecha.
Pamatuji se, že za našich společných procházek Petr chodíval s pohledem upřeným k zemi a tak často našel nějaký „poklad“ – zvláštně žilkovaný kamínek, korálek, dokonce i peníz. Nepamatuji se, že bych ho kdy viděla plakat. To bylo pod jeho důstojnost. Zato já jsem brečela často a on mne škádlil a říkal mi „slečna-brečna“, takže jsem brečela ještě víc. V roce 1942 odjel můj bratr do Terezína, kde jsme se po dvou letech znovu setkali: z Petra byl najednou vysoký, hubený a bledý mladík a jeho dětská podoba byla ta tam.
Už v raném mládí byl Petr velmi vědychtivý, toužil po poznání. Ani nacistům se nepodařilo udusit jeho touhu po vzdělání, když ho tak jako všechny židovské děti, vyhodili ze školy. Navzdory překážkám realizoval svou touhu po vědění až do krajnosti. Často si měsíc dopředu plánoval svoji činnost a potom v přehledných výkazech bilancoval, co z naplánovaného za ten měsíc skutečně dokázal naplnit. Ve výkazu nadepsaném Září 1944 čteme zápis, který napsal v Terezíně krátce před transportem, s nímž 28. září 1944 vyjel do Osvětimi, vstříc smrti. Tato kniha obsahuje především dva deníky mého bratra Petra. Dovolím si k nim předeslat několik slov. Petrovy deníky obsahují strohé záznamy jeho každodenního života mezi 19. zářím 1941 a 23. únorem 1942 v prvním deníku, ve druhém pak pokračuje od 24. února až do 9. srpna 1942, tedy do doby před transportem do Terezína.
Je zcela jisté, že Petr psal své deníky jen pro sebe samého a ani nepomyslel na to, že by je kdy četl někdo další. A právě proto zde nacházíme absolutně pravdivé svědectví o Petrově životě v rodině, o jeho přátelích a kamarádech, o prostředí, v němž vyrůstal, a to vše v době, kdy je toto prostředí den po dni postupně likvidováno nacistickou zvůlí.
Petrovy deníky jsou zároveň svědectvím o metodě, již Němci za holocaustu uplatňovali: vše se zdá fungovat jako jindy, židovská náboženská obec, židovská nemocnice i škola a jen postupně je omezována svoboda Židů, znovu a znovu vycházejí nařízení, co musí Židé odevzdat, kam nesmějí chodit, co je jim zakázáno, a stále víc a víc lidí je zařazováno do transportů. Najednou odchází i někdo z příbuzných, ve škole chybí ten či onen žák, učitel. Lidé si navzájem pomáhají s balením kufrů na cestu, organizuje se pomoc na nošení zavazadel. Ale ti, kteří zůstávají, žijí dál svým zdánlivě normálním životem. Učitelka dává za trest skloňovat sto podstatných jmen.
Lidé nechápou. Když dostane pan Mautner povolání do transportu, jde se optat na náboženskou obec, zda to není omyl. Copak je to možné? Je mi už padesát let a navíc mám srdeční vadu! Ti, kdo odjíždějí do Polska, nevědí, že pečlivě sbalená zavazadla na cestu jsou nakládána do zvláštního vagónu a oni už je víckrát nespatří. Netuší, že možná již za týden budou zplynováni a spáleni nebo jinak zavražděni…
Z deníku Petrovy sestry Evy:
27. září 1944
Tak Petr a Pavel (bratranec o rok starší než Petr - pozn. red.) jsou v transportě. Dostali vyzvání předevčírem. Říkalo se, že druhý den pojedou, ale prozatím jsou ještě tady, protože nepřijel vlak. Bydlí v Hamburských kasárnách na půdě.
... Doufáme, že transport tady zůstane, říká se, že je po celém protektorátě stávka, a vlak proto ani nepřijede. Když jsem se dověděla, že Petr je v tom, udělalo se mi úplně špatně. Utekla jsem odsud na záchod a tam se vybrečela.
Před Petrem se snažím uklidnit, nechci mu ještě dělat hlavu. Mají prý jet někam k Drážďanům, mám ohromný strach, aby se tam nebombardovalo a aby se klukům něco nestalo. Maminko a tatínku, moc se mi stýská, teď hlavně, když mi moje jediná opora odjede. Kdoví, zda se ještě jednou všichni shledáme? Ach, kdyby byl už konec války, už je toho na nás trochu moc! Co řeknou naši doma, až se dovědí, že je Petr pryč? Chudák tatínek a maminka!
28. září 1944
Již je tady vlak a oba kluci již nastoupili. Petr má číslo 2392 a Pavel 2626. Jsou spolu v jednom vagóně. Petr je úžasně klidný, strýček Miloš (bratr Oty Ginze, Petrův strýc - pozn. red.) ho obdivoval. Pořád jsem doufala, že vlak nepřijede, i když jsem věděla opak. Co se dá však dělat? Ráno jsme byly s Hankou (moje sestřenice) ještě za nimi u šlojzky. Byl to hrozný pohled, na to nezapomenu do smrti. Okolo kasáren se tlačil zástup žen, dětí a starců, aby ještě naposled viděli svého syna, muže, tatínka nebo bratra. Muži se vykláněli z oken, tlačili se jeden přes druhého, aby spatřili své nejdražší. Celá kasárna byla obležena četníky, aby nikdo neutekl. Ghettowachmani stáli u budovy a odháněli lidi, kteří se přiblížili příliš k ní. Muži z oken mávali a loučili se pohledy se svými příbuznými. Pláč se ozýval ze všech stran. Běžely jsme honem a donesly klukům každému ještě dva krajíce, aby neměli hlad. Protlačila jsem se zástupem, podlezla provaz, který odděloval dav od kasáren a podala Petrovi chleba oknem.
23. dubna 1945
Bože, co se teď tady děje, to snad nemohu ani vypsat. Jednou odpoledne (v pátek 20. dubna) jsem byla v práci, když jsme viděli kolem jet nákladní vlak. Z okýnek vystrkovali hlavy lidé, kteří vypadali přímo strašlivě. Bledí, úplně žlutí a zelení v obličeji, zarostlí, vyhublí, tváře vpadlé, ostříháni, v trestaneckých oblecích... a oči jim svítily tak podivně... hlady. Běžela jsem hned do ghetta (pracujeme totiž venku) na nádraží. Právě vystupovali z vagónů, ovšem, může-li se to vystupováním nazvat. Málokteří se udrželi na nohou (hnáty, potažené jen kůží), ostatní leželi na dně vagónů úplně vysíleni. Byli totiž čtrnáct dní na cestě a nedostali skoro vůbec nic jíst. Jeli z Buchenwaldu a z Auschwitzu (Osvětim). Byli to většinou Maďaři a Poláci. Myslela jsem, že rozčilením padnu, neboť jsem stále hledala mezi nimi našeho Petra. Přijeli totiž také někteří, kteří odsud odjeli. Petříček však mezi nimi nebyl. A teď začal chodit transport jeden za druhým. Maďaři, Francouzi, Slováci, Poláci (byli již sedm let v koncentrácích), také Češi. Nikdo z našich. A co mrtvol mezi nimi bylo. V každém vagóně hromada. Oblečeni v hadrech, bosí nebo v rozbitých dřevácích. Odvezli je prý z koncentráků, protože se blížili Rusové. Tak hrozná podívaná, jakou opravdu málokdo zažil. Kdybych mohla,vyjádřit všechno na papír, byla bych ráda. Nemám však tak velký talent k tomu. A jak se ti chudáci vrhali na každé jídlo, co dostávali, ať to bylo cokoli. Tak se o to rvali, hrozně! Někteří mají skvrnitý tyfus a mnoho jiných ošklivých nemocí. A ti, co přijeli z Litzmanstadtu/Lodže a Birkenau, co ti vypravovali! Osvětim a Birkenau je prý jedno. Byly to dva lágry, těsně u sebe ležící. Teď je to už obsazeno. Každý transport, který do Birkenau přišel, byl o všechno obrán a hned roztříděn. Děti do čtrnácti let, lidé přes padesát okamžitě do plynových komor a pak spáleni. Mimoto si stále vybírali ze zbylých lidí, koho ještě zaplynují. A jídlo mizerné! Káva, polévka, káva atd. Nevěřila bych domu všemu, kdyby mně to nevypravovali ti, kteří to sami prožili. Mám takový strach, co je s Petříčkem, jestli vůbec ještě žije.
Ze vzpomínek Petrovy matky Mirjam Ginzové
(Kirjat Jam, Izrael):
Provdala jsem se do Prahy, kde měl můj muž maminku a čtyři sourozence. Tam se nám narodily dvě děti, Petr a Eva.
Maminku jsme s dětmi pravidelně každý týden navštěvovali. Měla mne ráda, třebaže jsem nepocházela z židovského prostředí. Její dcery jí občas vyčítaly, že je pro mne maminkou a pro ně samotné tchyní. Od ní jsem se naučila mnohému pro vedení židovské domácnosti.
Když dosáhl Petr školního věku, nechali jsme jej zapsat do židovské školy (s vyučovacím jazykem českým) v Jáchymově ulici, kam po dvou letech začala chodit i Eva. Byla to škola pokroková s velmi dobrými učiteli. Její velkou předností byl také přátelský a družný poměr mezi žactvem a učiteli. Měli zde značnou volnost, a tak si myslím, že každý z nich dostal příležitost k rozvinutí svých vloh a schopností.
Petr byl u svých spolužáků velmi oblíben. Nepamatuji se, že by se byl před školou někdy pral, jak to často dělají mezi sebou jiní chlapci. Také jeho učitelé ho měli rádi. Když se pořádala nějaká slavnost, u příležitosti svátků nebo při zahájení prázdnin, určili mu učitelé vždy nějakou sympatickou úlohu, která opravdu odpovídala jeho povaze. Vzpomínám si například, jak představoval – se zlatou korunou na hlavě a se žezlem v ruce – krále Achašvera (Artaxerxa), který vyhnal svou línou ženu Vašti a vzal si skromnou židovskou dívku Ester, a ta potom svou přímluvou u krále zachránila všechny Židy v zemi před záhubou připravovanou zlým Hámanem. „Jak bych mohla dát Petrovi jinou úlohu než dobrého ducha, na zlého Hamana by se vůbec nehodil,“ řekla mi učitelka. bylo to dítě velmi citlivé. Když zpívala naše pomocnice „Osiřelo dítě“, dal se do pláče a prosil, aby dále nezpívala.
Do školy měl hodně daleko. Bydleli jsme ve Stárkově ulici u Denisova nádraží, a než došel do Jáchymovy ulice, musil projít několik hlučných ulic a dvě frekventované křižovatky. Nejdříve jsme jej do školy vodili, potom chodil se svým spolužákem Felixem Bardachem, který bydlil ve vedlejší Petrské ulici. Byl to chlapec malý a slabý. Jen náhodou jsem se dověděla, že mimo svou školní brašnu mu Petr nosíval i jeho těžkou tašku.
Petr byl vášnivý čtenář. Tehdy ho držel v zajetí hlavně Julius Verne a sám začal také psát. Zprvu to byly naivní dětské povídky, k nimž si hned kreslil ilustrace. V tom jej napodobila i Eva, která v něm viděla vždy svůj vzor a dala se také do spisování.
Jak skromný hoch byl Petr, je asi těžko uvěřit. Jednou před jeho narozeninami, bylo mu tehdy asi deset let, jsem se pokoušela na něm vyzvědět, jaký dárek by ho asi potěšil. Nejdříve tvrdil, že nic nepotřebuje, ale pak se zarazil a váhavě přiznal, že by měl přece jen něco rád, ale že to třeba není možné. Když jsem naléhala, aby tedy pověděl, co to je, svěřil mi, že by si moc přál, „ale jen jestli by to nebylo těžké“, kdybych mu přišila u jeho domácího kabátku ještě jednu kapsu.
Když jsme jakožto židovská rodina už nemohli mít pomocnici v domácnosti, stále se nabízel, čím by mohl pomoci, a vždycky všechno ochotně plnil. Tehdy obě děti začaly nosit židovskou hvězdu...
Brzy pak zavřeli židovskou školu, děti byly bez učení. Petr si oblíbil dlouhé procházky, jezdíval až za Prahu do Šárky a vždycky chtěl být podle možnosti sám. Co si spřádal ve své hlavě na těchto svých osamocených výletech, do jakého svého vysněného světa se to uchyloval? Žili jsme tehdy ve zmatku a v úzkostech. Můj muž, propuštěný ze zaměstnání, umýval v židovské nemocnici nádobí a já sháněla živobytí, neboť na židovské příděly se málo dostalo. Ani mléko pro děti nebylo.
Nějakou dobu se Petr zaučoval u židovské obce čistit psací stroje a provádět malé opravy; tím se pak nějaký čas zabýval.
Když odváželi velké skupiny Židů do Terezína, vyhledával Petr mezi nimi staré a slabší osoby a pomáhal jim, ačkoliv sám nebyl žádný silák, odnášel jejich zavazadla až do blízkosti místa, kde musili nastoupit. Přiblížit se až k samotnému nástupišti bylo Němci přísně trestáno. Někdy si tam takového průvodce hned nechali.
V říjnu roku 1942 odešel Petr s transportem do Terezína. Při loučení doma se držel hrdinně, aby mi nepřitížil, a ještě mě utěšoval: „Neplač maminko, neboj se o mne, já se ti vrátím.“ Dva roky byl v Terezíně, a tak jej tam zastihla ještě Eva, kterou nám odvlekli v květnu 1944, když dosáhla čtrnácti let. Tak to prováděli Němci se židovskými dětmi ze „smíšeného“ manželství.
Dokud byly moje děti v Terezíně, utěšovala jsem se, že se nám vrátí. Když jsem se od známých dověděla – bylo to v Praze na ulici – že byl Petr z Terezína odvezen, padla na mne smrtelná mdloba. Cítila jsem, že se stalo něco hrozného.
To nám bylo potvrzeno teprve o deset let později – do té doby jsem doufala ještě v nějaký zázrak. Jehuda Bacon, který odešel stejným transportem jako Petr z Terezína do Osvětimi, nám pověděl, že na osvětimském nádraží, hned jak dojeli, třídili vězně na dvě strany. Napravo a nalevo. Ti nalevo šli do plynu. Tou cestou viděl jít Petra. Ty, o němž říkají, že jsi milosrdný, jak jsi to mohl dopustit!
Snažíme se nemyslit, nevzpomínat, abychom vůbec mohli žít.
|
|
|
