Narodila jsem se jednoho sychravého podzimního dne v Děčíně. Rodiče mi dali jméno Eva. Do první třídy jsem začala chodit ve Volyni v jižních Čechách. Tatínek tam koupil továrnu na výrobu gumového zboží a bydleli jsme ve velkém domě, který byl součástí areálu továrny. Před domem tekla voda přes lávku nad řekou, a jelikož se maminka bála, že spadnu do vody, každý den mě vodila do školy. Má školní docházka ale netrvala dlouho.
Na ulici směli Židé vyjít jen se žlutou hvězdou přišitou na šaty. Kamarádky, které si se mnou hrály, už nikdy nepřišly. Proč? Mohl za to ten ukřičený hlas z rádia? Nebo snad to, že jsem Židovka? V obchodě, kde jsem si často kupovala zmrzlinu, vyvěsili štít: „ŽIDŮM A PSŮM VSTUP ZAKÁZÁN“. Cítila jsem, že se náš život měnil k horšímu, táta a máma se přestali usmívat.V té době se tatínkovi povedly laboratorní pokusy. Vyrobil hmotu, kterou tak dlouho vynalézal – bakelit. Než svůj vynález zveřejnil, udělal z bakelitu různé věci na ukázku. Také hezkou pudřenku pro maminku a tabatěrku, kterou daroval nejlepšímu příteli z vojny. Tatínka pozvali do pražského výzkumného ústavu, kde novou hmotu předvedl odborníkům chemie, a ti vynález schválili. Když se vrátil domů, zářil spokojeností. Jeho radost netrvala dlouho. Podle nových nacistických zákonů nesměl Žid zapsat vynález pod svým jménem. A tak tatínek předal autorská práva příteli, českému vědci, a toho pak poctili cenou, která však patřila mému otci. Druhého dne jsme vyrazili z domu. Stála jsem přede dveřmi a naposledy se dívala na všechno, co jsme opouštěli – postele, přikrývky, obrazy, porcelánové nádobí, hry a hračky. Moje postýlka, kdo v ní bude spát? Kdo se zachumlá do měkké peřiny? Na koho se bude usmívat šašek z obrazu na stěně? Jak je to smutné opustit domov! Co se stalo? Já tomu nerozumím! Proč musíme všeho nechat a odejít? Vyšli jsme na ulici a lidé na nás zírali. Styděla jsem se. Ve Veletržním paláci nás bylo asi tisíc. Zůstali jsme tam přibližně týden, už přesně nevím. Cestou na nádraží dostal každý z nás číslo, které nám zůstalo po celou dobu. Tatínkovo číslo bylo 641 – maminčino 642 a moje 643. Od této chvíle jsme ztratili jména a stali se jen čísly. Nastoupili jsme do vlaku a ten se rozjel. Ve vagonu bylo tíživé ticho, každý byl zabrán do svých myšlenek. Dívala jsem se z okna a pozorovala stromy pokryté sněhem a vzdálené malé domečky. Záviděla jsem míhajícím se stromům a lidem, žijícím ve svých domovech. Po několika hodinách jízdy se vlak zastavil v Bohušovicích, malé stanici vzdálené asi tři kilometry od cíle – Terezína. Němečtí vojáci nás seřadili a vedli hlubokým sněhem přes pole. Šli jsme cestou necestou se zavazadly, bylo nám těžko a já si pamatuji, že mě tatínek podpíral a snažil se mi pomoci. Jako mnoho jiných dětí jsem ale tušila, že rodiče jsou bezmocní. My děti jsme náhle dospěly. Věděly jsme, že nám nikdo nemůže pomoci, že se musíme starat samy o sebe, a tím ulehčit rodičům. Došli jsme k cíli. TEREZÍN. Terezín obklopovaly hradby zpevněné vysokými, širokými náspy. Město bylo založeno v roce 1781 a sídlilo v něm vojsko. V obyčejných domech bydlelo jen civilní obyvatelstvo, které se živilo službami vojsku. Teď se Terezín stal ghettem Židů z Čech, Moravy a jiných evropských zemí. Němci nařídili, aby z města odjeli všichni původní obyvatelé, a v době, kdy jsme přišli my, už tam byli Židé z Prahy a okolí, kteří přijeli dřívějšími transporty. Naši rodinu zavedli do kasáren. Pak se udála hrozná věc – němečtí vojáci oddělili muže od žen a dětí. Najednou s námi tatínek nebyl. Vzali ho ode mne a maminky a bylo to jako ... trochu umřít. V Terezíně bylo všechno zvláštní a cizí. Společně bydlela spousta žen a dětí. Celý náš majetek byl slamník na spaní a kufr. Jídlo jsme dostávali třikrát denně. Museli jsme stát ve frontě s nádobím v ruce a postupovat k okénku. Tam dostal každý svůj příděl: ráno zakalenou kávu s krajícem chleba, v poledne řídkou polévku a brambor v ošklivé omáčce, ze které se mi chtělo zvracet, a večer nějakou tekutinu. Byla to smutná doba, ale jednoho dne se u nás objevil táta. Němci dali mužům povolení navštívit rodiny. Teprve tehdy jsme se dozvěděli, že tatínek bydlí v jiných kasárnách. Po nějakém čase nám Němci povolili opustit kasárna a mohli jsme být s tátou pohromadě. Bydleli jsme v malém podkrovním pokojíčku. Několik beden nám sloužilo za nábytek, a dokonce jsme sehnali postele a malá kamínka. Mamince se na nich podařilo uvařit skromná jídla a v zimních dnech nás i hřála. Když pomyslím na utrpení, které přišlo později, strávili jsme v tom pokojíku tři šťastné roky. Postupně jsme si všichni, děti i dospělí, na život v ghettu zvykli. Denně jsme chodili do práce, každý na místo, které mu věznitelé určili. My děti, jako všechny ostatní na světě, jsme si chtěly po práci hrát, ale naše hry byly úplně jiné. Podle německých rozkazů jsme většinu času pracovaly. Rozrývaly jsme prašné zásypy podél hradeb města a proměnily je v úrodnou půdu, do které jsme nasázely různé druhy zeleniny. Plody naší práce spotřebovali naši věznitelé. My děti jsme se každé ráno scházely na určeném místě, kde nás rozdělili do skupin, a v řadách jsme se zpěvem pochodovaly k závorám v bráně ghetta. Mladší i starší mládež pracovala společně. Ti, kteří před válkou studovali, nás učili, co si pamatovali ze školy. Tak jsem se dozvěděla spoustu věcí, které se obyčejně učí děti ve škole. Jeden z umělců zorganizoval velkou skupinu dětí – já jsem byla mezi nimi – a učil je hrát. Po práci jsme nacvičovaly, zkoušely a zpívaly. Jedna hra, kterou jsme připravily, byla dětská opera „Brundibár“. Ještě před válkou ji napsal Adolf Hoffmeister a zhudebnil ji Hans Krása. Poprvé se hrála před terezínským obecenstvem. Nacisté uměli oklamat nejen nás, ale i celý svět. Jednoho dne jsme se dozvěděli, že naše ghetto navštíví zástupci Mezinárodního červeného kříže. Aby obelstili hosty, rozkázali Němci změnit Terezín k nepoznání. Průčelí domu okolo hlavní ulice se nově omítala a natírala, ulice se zametaly a umývaly. Na rohu ulic stály skupiny dětí oblečených ve svých nejlepších šatech. Ukusovaly z krajíců chleba obložených sardinkami. Měly přikázáno čekat, až kolem nich půjdou členové mezinárodní komise v doprovodu velitele ghetta, který se jmenoval Rahm. Pak k němu muselo jedno z dětí přistoupit a říci německy: „Strýčku Rahme, už zase sardinky?“ To bylo samozřejmě divadélko. Němci tím chtěli ukázat, že jíme tak často sardinky, že už je ani nechceme. Dodnes, jakmile podávám dvakrát po sobě totéž jídlo, vytýká mi rodina s úsměvem: „Co? Už zase sardinky?“ Vyslanci Mezinárodního červeného kříže se skutečně nechali zmást a mylná představa o ghettu se rozšířila do celého světa. V jejich zprávě bylo napsáno, že to, co se tvrdí o krutosti nacistů, je neoprávněné, že podmínky ghetta jsou přijatelné, pohodlné a vše je na svém místě a není proč se něčeho obávat. V té době jsme mezi sebou často mluvili o Bohu, zdali existuje a vidí vše, co se s námi děje. Ptali jsme se, proč mlčí a proč nám nepomáhá? Byli takoví, kteří si mysleli, že nás Bůh zkouší, a jiní tvrdili, že čeká s pomocí, až nám bude nejhůř. Měla jsem malý deník, do kterého jsem každý večer psala vše, co se ten den událo. V duchu jsme se vracela domů do Prahy a viděla se, jak sedím na své posteli, jím velký krajíc chleba pomazaný marmeládou, kterou zavařila maminka, a čtu si v deníku všechno, co jsem prožila v Terezíně. Roky práce, nadějí a utrpení uběhly, přešlo léto i zima. Každé léto jsme se utěšovali, že v zimě válka skončí. Když se to nestalo, tak jsme byli přesvědčeni, že skončí příští léto a že se konečně vrátíme domů. 
Po několika týdnech nám Němci „povolili“ přidat se k mužům. Ještě se mnoha jinými jsme se s mámou spěchaly zapsat do transportu. Věřily jsme, že se sejdeme s tátou. V určený den jsme nastoupily do vlaku. Nebyl to dobytčák, kterým odjížděly ostatní transporty, ale normální osobní vlak. Obsadily jsme lavici u okna, nad kterým visela reklama na Plzeňský prazdroj. Chtěla jsem si obrázek prohlédnou zblízka. Jakmile jsem ho nadzdvihla, objevila jsem německy psaný nápis: JEDEME DO OSVĚTIMI. Ačkoli jsme přesně nevěděly, co to znamená, prosila mě máma, abych o tom nikomu nic neříkala. Jely jsme plné tři dny. V noci stál vlak celé hodiny na kolejích. Dívaly jsme se z okna a pozorovaly hvězdy na černé obloze. Maminka mě učila jejich názvy a ukázala mi souhvězdí Velkého vozu. To byly poslední klidné chvíle před vstupem do koncentračního tábora Osvětim-Birkenau v Polsku. V okamžiku, kdy se vlak zastavil, se dveře vagonů otevřely za doprovodu hrozného křiku, klení a štěkotu psů, který nás ohlušil. Vojáci řvali: „Rychle, rychle ven! Nechat všechno na místě! Vystupovat! Rychle, rychle!“ Holemi nás vyháněli z vlaku ven. Malý kufřík s deníkem a tabulkou čokolády, dárek od hodného českého četníka, který nám v Terezíně někdy pomáhal, co jsem schovávala pro tatínka, zůstal ve vlaku. Nastal nepředstavitelný zmatek. Vojáci nás násilím hnali dopředu a kopali do nás. Měla jsem dojem, že se na nás vrhla smečka bláznů. Strašně jsem se bála. Sehnali nás do řad a já jsem se ve svém strachu přimkla těsně k maminčině ruce. Najednou se před námi objevila mámina přítelkyně, která odešla z Terezína dávno před námi. Bez řečí mě popadla a strčila do řady za maminku. Naznačila mi prstem na rtech, abych mlčela, a rychle mi pošeptala, abych se vydávala za osmnáctiletou. Později mi máma vysvětlila, že mladší děti oddělili od matek a už je nikdo nikdy neviděl. Mámina kamarádka mi tím asi zachránila život. Museli jsme si svléct šaty, oholili nám vlasy a rozdali vězeňské hadry. Pak nás blátem vedli do velkých baráků v ženském táboře C. V pozadí se tyčily vysoké komíny, ze kterých vystupoval kouř. Na otázku, k jakému účelu slouží, krčily vězenkyně v lágru rameny. Ptaly jsme se na mužský transport z Terezína, ale ony jen mávly rukou ke komínům. Velmi brzy jsme se dozvěděly, že komíny jsou částí krematoria, kam vedli také tatínka na jeho poslední cestě. Pochopily jsme nehoráznou lež o „novém táboře“. Po šesti týdnech strašného utrpení nás jednoho dne vyhnali před baráky. Doktor Mengele, krutý osvětimský lékař, přišel dělat selekci – vybrat část zdravých mladých žen na práci. Když před ním přecházely nahé ženy, mávnutím ruky rozhodoval, kdo půjde doprava k životu a těžké práci a kdo doleva na smrt plynem. Po selekci jsme se dozvěděly, že půjdeme z Osvětimi do jiného tábora na práci. Znovu jsme pocítily záchvěv naděje. Před odchodem z lágru nám rozdali šaty a boty a já jsem omylem dostala dvě levé. Nerozhodně jsem šla k hromadě obuvi a chtěla si botu vyměnit. Náhle jsem ucítila ránu pažbou pušky. Německý voják, který hromadu hlídal, mě udeřil do obličeje. Vyrazil mi oba přední zuby. Dvě levé boty mi zůstaly. Se silnou vůlí může člověk pochodovat i ve dvou botách levých. Tábor, kam jsme byly odvezeny, se nacházel uprostřed zasněženého lesa. To bylo naše nové pracoviště. Všichni zajatci v táboře kopali zákopy a vkládali do nich ostnaté dráty. Byla to hrozná práce, navíc v kruté zimě. Jednoho dne se stal zázrak: ráno při sčítání si mě všiml náš „lagerkomandant“. Viděl, že jsem bosá ve sněhu a ukázal rukou na dřevěný domek, který stál opodál tábora. Nařídil mi, abych tam šla. K velkému překvapení jsem tam našla asi o tři roky starší dívku, která se jmenovala Goldi a mluvila jen maďarsky. Dala mně na srozuměnou, že jsem v bytě či pracovně našeho „komandanta“ a že musíme uklízet. Uprostřed místnosti stál malý bubínek, tedy kamna, kterým se tak říkalo, a ten vydával božské teplo. Bylo to jako sen: stát v pokoji, kde bylo teplo. A tak jsme denně chodily s Goldi uklízet. Přitom jsme se snažily zahřát naše vyhublá těla. Jednoho dne mně „komandant“ přinesl také boty, v nichž jsem pak ušla asi 600 km na pochodu smrti. Jednoho večera vjely do tábora náklaďáky plné německých ozbrojených vojáků. Na řetězu drželi velké vlčáky. Byla v nás malá dušička, nevěděly jsme, co to znamená. Ještě před východem slunce nás vyhnali na pochod smrti. Každý den jsme ušly třicet až čtyřicet kilometrů. I v mrazu jsme spaly po stranách silnic, živily se plevelem, který prokukoval sněhem, kůrou z větví a odpadky, které ležely u cesty. Po celý ten čas jsme hrozně trpěly žízní, kterou jsme zaháněly sněhem. Hrnek řídké polévky a krajíček chleba bylo všechno, co jsme večer dostaly k jídlu. Cestou jsme míjely obydlená místa. Záviděla jsme lidem, kteří žijí v teplých domovech a netrpí hladem. Litovala jsem, že není v naší moci utéct, ale Němci nás střežili jako drahý poklad. Ženy, které se pokusily o útěk, chytili pomocí psů a pak je na místě zastřelili. Maminka cestou strašně zeslábla. Zavřela oči a tichým hlasem mi zašeptala: „Evičko, já už dál nemohu.“ Políbila mě a z jejích očí mi bylo vše jasné. Cítila jsem to, ale rozum se vzpíral uvěřit. Nepřestávala jsem k ní mluvit, jako kdybych nevěděla, že jsem maminku právě ztratila. Když rozdávali chleba, nevšimli si, že maminka už nežije a hodili porci také k ní. Snědla jsem oba krajíce. Po dalším celodenním těžkém pochodu jsme se na noc uchýlily do stodoly. Seno na podlaze zapáchalo, ale také trochu hřálo. Zahrabala jsem se do kupky a upadla do hlubokého spánku. Ráno mě probudil hlas, který zněl polsky. Když jsem otevřela oči a rozhlédla se kolem, zjistila jsem, že všichni ostatní odešli a že jsem zůstala sama. Počkala jsem, až se setmí, a vydala se na cestu. Byl úplněk a nebe bylo plné hvězd. Na chvíli jsem se pohroužila do ticha a noci a pocitu volnosti na širokých polích. Vydala jsem se na cestu, aniž jsem věděla kam. Šla jsem celou noc a s rozbřeskem jsem se ocitla na louce poseté květinami. Pochopila jsem, že už asi přišlo jaro. Natrhala jsem si malou kytičku pro radost a pokračovala v pochodu, až jsem došla ke trati. Lehla jsem si vedle kolejí a tam jsem únavou usnula. S úlekem jsem se probudila. Nade mnou stál německý voják. Na jeho otázky jsem řekla pravdu a on se mi svěřil, že také utíká. Všechna bázeň mě hned opustila. Voják se posadil vedle mě, vytáhl z batohu kus chleba a láhev s kávou. Jedli jsme společně. Dozvěděla jsem se, že je duben 1945 a že Němci jsou u konce svých sil. Brzy bude po válce. Voják utekl z fronty a potřeboval se zbavit uniformy. Nakonec jsme si popřáli všechno nejlepší a každý pokračoval svou cestou. Nazítří jsem potkala tři české mládence. Dívali se na mne s hrůzou spojenou s údivem a jeden z nich prohodil: „Hele, jde kolem nás mrtvola.“ Asi jsem se jí podobala. Začali se mě vyptávat, a když slyšeli něco málo z toho, co se událo, jen pokrčili rameny. Mysleli si, že jsem si všechno vymyslela. Řekli, že jsme na českých hranicích a nabídli mi, abych šla s nimi. Nestačila jsem jim, kluci zmizeli v poli a já zůstala zase sama. Ráno jsem se vydala co nejrychleji směrem, kterým šli přede mnou tři mládenci. Za chvíli jsem stála u potoka, širokého asi tři nebo čtyři metry. Na protějším břehu ležela vesnice. Ale jak přejít potok, kterým se valila voda z tajícího sněhu? Našla jsem dlouhou silnou větev a s její pomocí se mi po několika pokusech podařilo najít nízký brod. Zaklepala jsem na dveře prvního velkého domu. Nečekala jsem na pozvání, opatrně jsem otevřela a nahlédla dovnitř. Spatřila jsem řadu seřazených, vyleštěných vojenských holínek, které stály v předsíni. Ani jsem za sebou nezavřela, a prchala jsem, co mi síly stačily, pryč do polí. Padla jsem na zem. 
Jednoho rána jsem uslyšela rozčilený hlas: „Evo! Evo! Němci jsou pryč, je po válce!“ Vylezla jsem ze skrýše. Kolem mne se všichni objímali a tančili. Do vesničky vjel americký tank ověnčený prapory a vojáci z něj házeli dětem čokoládu. Vesnická kapela vyhrávala, bubeník si mě vysadil na ramena, a tak pochodoval průvod vesnicí. Nedokázala jsem se opravdu radovat a doma jsem se potom, poprvé za celou válku, rozplakala. Plakala jsem pro všechny, kteří se nedožili konce války, pro tátu a mámu, a proto, že jsem zůstala jen já. Neměla jsem pocit, že jsem zvítězila. Cítila jsem, že už nemohu dlouho tajit svou totožnost. Pochopili vše, jako vždy, a strýc Jahn jen řekl: „Jak sis jen mohla myslet, že tě ponecháme osudu?“ Nezlobili se na mě a já jim za to byla moc vděčná. Strýc Jahn mě zapsal na židovské obci v Praze na listinu zachráněných. Byla ještě malá naděje, že také tatínek žije a hledá mě. Jednou v poledne se u nás objevila cizí žena. Řekla, že je moje teta. Našla mě na seznamu a přijela pro mne. Od prvního okamžiku jsem se v přítomnosti tety Ilony necítila moc dobře a nechtěla jsem s ní odejít. Strýc Jahn byl jiného mínění. Vysvětlil mi, že to bude pro mé dobro. Kdykoli budu chtít, mohu se vrátit a rodina mě přijme s otevřenou náručí. Nakonec mě přesvědčil. U vlaku jsme se rozloučili. Nemohla jsem mluvit, dusily mě slzy a bylo mi těžko u srdce. Nádraží pro mě byla spojena se špatnými zkušenostmi. Nevěděla jsem, co mě čeká na příští stanici. Můj život u tety Ilony nebyl snadný. Zeptala jsem se na nejbližší židovské obci, jaké mám vyhlídky na pomoc. Dozvěděla jsem se, že bych se mohla zapsat do židovského sirotčince v Praze, ve kterém bydlely děti jako já. Začala jsem netrpělivě počítat dny... Konečně nastal můj den. Zabalila jsem malou tašku, pečlivě do ní uložila svůj největší poklad – zachráněné rodinné fotoalbum a vydala se k nedalekému nádraží. V kapse jsem měla 200 korun, které mi jako na podporu dala židovská obec. Na stanici jsem si u okénka koupila jízdenku a s pocitem svobody i strachu jsem se usadila k oknu. Vlak se rozjel. Do Prahy jsem přijela v deset večer. Nádraží se hemžilo lidmi. Vyšla jsem na ulici. I tam se valily nekonečné proudy lidí. Kam jdou? Tramvaje zvonily a jezdily sem a tam. Očima jsem pátrala po strážníkovi, aby mi pomohl. Za několik minut se mi poštěstilo jednoho najít. Ukázal mi, jak se dostanu na adresu, kterou jsem měla napsanou na lístku: Praha 2, Belgická 25. Poradil mi, abych na nejbližší zastávce nastoupila do tramvaje číslo 20. Viděla jsem z okna známá místa a postupně jsem je rozeznávala – tady je muzeum, které jsem několikrát navštívila s tatínkem, náměstí se sochou, kůň a jeho vznešený jezdec v brnění a mečem v ruce. Stěží jsem překonávala vlnu vzpomínek. Před pěti lety jsem byla na všech těch místech, šťastné a spokojené dítě s mámou a tátou. A teď – oni už nežijí, ale tady se nic nezměnilo: ani ulice, ani domy, ani lidé. 
Zahloubala jsem se do svých myšlenek a nevnímala stanice, kterými jsme projeli. Naštěstí jsem se včas probrala na správném místě a došla na udanou adresu. Ocitla jsem se před velkou hnědou budovou. Bylo pozdě a vchod byl zamčený. Zazvonila jsem a po chvíli mi otevřela rozespalá vrátná. Na nic se neptala a pustila mě dovnitř. Vyšla jsem nahoru po schodech a vstoupila do velkého pokoje, v jehož rohu stála pohovka, stůl a kolem něj spousta židlí. Na stěně visela olejová malba krajiny, která mě ohromila. Byl to obraz z našeho bytu. Rodiče ho dostali darem před mnoha lety. Jak se sem dostal? Píchlo mě u srdce, z obrazu na mě dýchalo teplo mého ztraceného domova...
 Příběh Evy Löwidtové-Erbenové je podrobněji zachycen ve 45 minutovém dokumentárním filmu Pavla Štingla O zlém snu na DVD 2x kniha osudu. |